Levé pozadí

Letištní Okruh

Jedná se o základní proceduru, které se využívá prakticky při každém letu.

Mezi důležité poznatky pro další výklad je určení čísla dráhy. Každá dráha má své číselné označení, k tomu se případně připojuje znak L, C nebo R, pokud je na daném letišti více rovnoběžných (paralelních) drah s významem L - left - levá, C - center - cetr, R - right - pravá.

Číslo dráhy jsou většinou první dvě číslice zaokrouhleného magnetického kurzu dráhy na desítky stupňů.

Tedy když bude mít dráha magnetický směr 267° (uvidíme to na magnetickém kompasu), zaokrouhlíme to na 270 a první dvě číslice nám dají číslo dráhy, tedy dráha 27 (dva sedm). Občas se může objevit výjimka.

Rozlišujeme podle dráhy okruhy pravé a levé. Na některých letištích mohou být pak zakázány některé okruhy (např. omezení letu nad obydlenou oblastí; kvůli překážkám jsou povoleny okruhy jen v jednom směru apod.) a kde není stanoveni jinak, je možné létat okruhy v obou směrech.

alt

Zde máme levý okruh (všechny zatáčky jsou doleva). Čísly jsou označeny jednotlivé zatáčky a červeně jsou popsány polohy.


Metodika letu po okruhu:

Po vzletu stoupáme do bezpečné výšky (min. 150m/500ft nad letiště) nebo v případě potřeby - na žádost ATC (např. ihned po vzletu, abychom uvolnili dráhu pro jiné přistávající letadlo) a provedeme první okruhovou zatáčku (o cca 90°) a pořád pokračujeme ve stoupání. Naše cílová výška je 300m/1000ft nad úrovní letiště. Úhel náklonu letadla v zatáčce by měl být zhruba 20°.

Odlétneme do dostatečné vzdálenosti od osy dráhy, abychom nepřekáželi ostatnímu provozu (zhruba to vychází při dostoupání okruhové výšky, tedy 300m/1000ft nad letiště) a pak provedeme druhou okruhovou zatáčku (opět o 90° doleva) a letíme souběžně s dráhou.

K těmto zatáčkám využijeme naši znalost kurzu dráhy a na gyrokompasu (směrovém setrvačníku) si pak můžeme určit směr, jakým máme pokračovat po dotočení.

Po druhé zatáčce se dostáváme do polohy po větru, která je pro nás první povinným hlásným bodem, tzn. musíme se zde ohlásit příslušnému stanovišti ATS a je vhodné zde ohlásit i další úmysly. V této části okruhu letíme souběžně s dráhou a náš magnetický kurz je opačný ke kurzu dráhy.

V této poloze pokračujeme za práh dráhy tak daleko, abychom měli dostatek prostoru pro sklesání a provedení přistání. Provedeme další zatáčku doleva o 90°.

Po třetí zatáčce, tedy v poloze Base (tento anglický název je povoleno používat i v české frazeologii), již začínáme letadlo přizpůsobovat k činnosti, kterou s ním budeme provádět, tedy přistání, tzn. snižujeme rychlost a např. podle potřeby vysouváme první stupně vztlakových klapek (u každého typu letadla mohou být tyto postupy různé). Klesáme tak, abychom poslední zatáčku ukončili ve výšce zhruba 50-100m/150-300ft nad úrovní letiště a dotočili zatáčku přesně do osy dráhy (samozřejmě ne vždy se to podaří a jsou třeba korekce).

Nyní jsme v ose dráhy, v poslední části okruhu zvané finále, který je taktéž povinným hlásným bodem, letadlo by mělo být nejpozději zde v přistávací konfiguraci a následuje samotné přistání.

Okruh s větrem (vylučování snosu větru)

Předchozí případ byl za ideálních podmínek, tedy bezvětří. Pokud ovšem bude foukat vítr (a je jedno z jaké strany), bude nám okruh deformovat, pokud poletíme přesně podle předchozí metodiky. Jelikož je takových případů, kdy je bezvětří velmi málo, je potřeba se naučit vylučovat snos větru.

V jakékoliv fázi letu platí, že si zvolíme v našem výhledu několik za sebou jdoucích objektů (shluky stromů, budovy, barevné místa na zemi, popř. jakékoliv jiné orientační body) a vedeme letadlo tak, abychom nenarušovali námi stanovenou linii. Tzn. musíme letadlo vybočit (jen změnou kurzu) podle síly větru a letíme bokem.

Pokud ale budeme zatáčet, tak nevíme přesně (pokud to nespočítáme), jak má být letadlo vyoseno po dotočení zatáčky, proto je třeba znát zhruba směr větru vůči našemu směru a podle toho určit, zda máme zatáčku přetočit o pár stupňů, nebo naopak nedotočit zatáčku do toho kurzu.

Protože je okruh víceméně obdélník, víme následující věc. Vzlétáme proti větru . Proto, pokud vítr nezmění výrazně svůj směr po nastoupání první zatáčky (což se obvykle nestává), víme, že první zatáčku v takovém případě nikdy nemůžeme dotočit do přesného směru. Musíme zatáčku ukončit o pár stupňů dříve, abychom měli letadlo vybočeno proti tomuto větru.

Další možností je dotočit zatáčku přesně do daného směru jen na malý okamžik, ihned si určit linii pomocí vizuálních prostředků (domy, stromy, řeky, cesty atd.) a ihned po určení linie uvidíme, kam nás vítr snáší a začneme s opravou. Další postup je už stejný.

Vstup a výstup do/z okruhu

Vstup (zařazení) do okruhu provádíme vždy přes jednotlivé zatáčky okruhu. Nikdy se nelze zařadit do polohy po větru nebo do polohy base leg. Vždy vstupujeme do okruhu zatáčkou - prakticky i proto, protože většinou než se dostaneme do linie stanové okruhem právě zatáčkou, která charakterizuje okruhovou zatáčku.

Opuštění okruhu lze provést dvěmi způsoby:

1) Ze současné pozice (z libovolného místa na okruhu) pokračujeme přímo na námi určený bod (vesnici, horu, ...cokoliv). Tato varianta je v praxi častější. Teoreticky lze za tuto variantu považovat i odlet letadla v libovolném směru přímo po vzletu, tudíž z okruhu z obecné pozice.

2) Z některé z okruhových zatáček - neboli doletíme na místo, kde bychom točili danou zatáčku a místo točení zatáčky ve směru okruhu točíme a pokračujeme na námi stanovený bod (potřebným směrem).

Vstup do okruhu lze provést následovně:

1) Do libovolné zatáčky daného okruhu, avšak není-li to nezbytně nutné, vstupujeme do takového okruhu, abychom nemuseli křížit osu dráhy v užívání. Pokud dostanete od ATC příkaz "zařaďte se do polohy po větru...", znamená to prakticky "vstupte do 2. okruhové zatáčky..."

2) Přímo na finále - se dá považovat jako zařazení do okruhu do čtvrté zatáčky

alt

Možnosti vstupu